Milý čtenáři, rád bych se s tebou podělil o vše, co vím, co jsem zažil a co ještě zažiji. Nicméně tak jako každá kniha a příběh, i já a můj blog musí někde začít. A abychom to mohli dát dohromady, je třeba se nejprve aspoň trochu poznat.

Ahoj, jmenuji se Alexandros, ale všichni mi říkají Alex. Jsem ročník 94, který se ztratil v dnešním rychlém světě technologií a složitých výrazů a našel se ve světě vzdělávání, cestování a focení. Už jako malé dítě mě bavilo jezdit prstem po mapě a zkoumat, kam bych se mohl podívat. Jasně, klasické klišé každého cestovatele. Já vím…

Jsem z malého, ale krásného města jménem Bystřice pod Hostýnem. Určitě si to vygoogli, protože nemáš ani ponětí, kde to je. Jo a až bude možnost, tak se sem zajeď podívat, je tady nádherně. Díky své horké krvi nedokážu posedět na místě a mám neustále potřebu něco dělat a objevovat. A tak jsem své srdce odevzdal cestování a poznávání. A jídlu, miluju jídlo, málem bych na to zapomněl.

Kromě toho, že mám 180 cm, tmavé vlasy a kaštanové oči, tak jsem docela nevýrazný typ. Snad jen ten můj neustálý úsměv na tváři by sis mohl zapamatovat. A to pravděpodobně proto, že si budeš klást otázku, jestli ten divný a nevýrazný kluk něco nekouří.
Takže to jsem já.

Jo ještě k těm řádkům nahoře. Miluji Řecko a pravděpodobně o něm budu dost psát. Teda alespoň ze začátku. A teď už pojďme k věci.

Je Řecko to pravé ořechové?

Abychom dostali na tuhle otázku odpověď, budeme se muset vrátit zpátky do minulosti, kde to všechno začalo, a vzít si to hezky postupně. Píše se rok 3000 před naším letopočtem… Ale ne, myslel jsem vrátit se zpátky na začátek mého cestování a poznávání.

Je rok 2015 a já poprvé v životě dostávám tu možnost podívat se k moři. Ani chvíli jsem neváhal nad tím, kam to bude. Destinace byla jasná. Řecko! A tak moje kroky vedly na malý, avšak krásný ostrov jménem Kos. Ten se nachází na jihu Řecka a je součástí souostroví “Δωδεκάνησα”, které v překladu znamená dvanáct ostrovů.

Chvíli před přistáním na ostrově jsem sám sebe poplácal na rameno a v duchu si řekl: “Tak jsi tady. Dokázal jsi to. Splnil sis sen.” A věřte, nebo ne, byl to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v mém životě.

Po přistání jsme se klasicky vydali do hotelu, kde na nás čekal pán na recepci (Chrisi, díky za vše, i když vím, že si tohle nikdy nepřečteš). Nic neobvyklého, kdyby se Chris po chvíli zírání do pasu a přeměřování mojí osoby nezeptal na tu větu, která mi změnila život. “Alexandros? Ty máš něco společného s Řeckem?” Zaraženě jsem se na něj podíval, jen lehce přikývnul a s nejistotou odvětil: “Ano, otec je Řek.” V tu chvíli se na nás seběhnul personál snad z celého hotelu (byl to malý rodinný hotel, žádný Hilton). Vítali mě a okamžitě se začali vyptávat. Měl jsem pocit, jako by se vrátil ztracený syn. Jako bych se vrátil domů.

Ukryté krásy ostrova

Chtěli jsme si ostrov procestovat, a tak jsme si vypůjčili skútr. Výborná volba, jen doporučuji namazat se předtím, než někam pojedeš. Ne proto, že kdo maže, ten jede, ale proto, abys neměl spálená záda.

Na našem dvoustopém vozítku jsme toho procestovali hodně a jako jedno z nádherných míst stojí zmínit vesničku Zia. Už ani nevím, jak jsme se tam dostali. Budeš-li mít štěstí, najdeš krásný bar s posezením přímo na nejvyšším bodě ve vesnici. Nalévá se tady snad ta nejlepší citronáda na světě. Snad to bylo tím horkem, úžasným výhledem na velkou část ostrova nebo byla prostě tak dobrá.

Při procházení zdejších ulic jsme narazili na malý obchůdek, ve kterém seděl starší pán a lákal nás na něco speciálního. Chvíli jsme se dorozumívali a pak, během vteřiny, se pán ztratil za svým stolkem. A když se objevil, držel v ruce tři kalíšky s něčím, čemu se říká Kaneláda. Co to je? Divili jsme se a s radostí ochutnali. V tu chvíli jsem měl pocit, že nic lepšího jsem snad v životě neměl. Tahle rychlá a výborná ochutnávka mě donutila koupit hned několik lahví, i když jsem nevěděl, co s nimi budu vlastně dělat.

S nadšením opouštíme krásné a malebné městečko v kopcích a míříme na hotel. Jo a abych nezapomněl, Kaneláda je skořicový sirup. Jen aby sis z toho článku něco odnesl.

Dalším z krásných míst, na které jsme zabloudili, je zřícenina hradu Pyli. Občas člověku prostě zůstává rozum stát, kde předkové stavěli své výtvory. Mám totiž pocit, že se toto místo nachází doslova uprostřed ničeho. Nicméně stojí za to se tam podívat. Pravděpodobně najdeš u vchodu pána, který ti zdarma nabídne chlazenou vodu a možná se s tebou podělí i o nějaký příběh. Neboj se pokecat a třeba mu i dát nějaký ten cent.

Hlavním lákadlem pro tebe bude asi město Kos. Samotné hlavní město a srdce celého ostrova. Místo, kde to žije jak přes den, tak i v noci. Pokud jsi mladá střela a láká tě noční život, párty a mladé holky, tak tady o to v noci určitě nebude nouze. Mimochodem jen tak pro zajímavost, mají nebo teda aspoň měli tady nejkrásnější policistku, kterou jsem kdy viděl. No nic, zpátky ale k tomu, co se dá ve městě dělat.

I přesto, že se jedná o poměrně malé město, tak má co nabídnout. Najdeš tady starou agoru, Hypokratův strom nebo třeba starodávnou pevnost. Hypokratův strom je tady hlavně proto, že právě Kos je rodištěm tohoto starověkého a pravděpodobně nejznámějšího lékaře v dějinách. Vždyť je Hypokratés taky považován za zakladatele lékařské vědy.

Kromě toho, že zde najdeš spoustu zajímavých míst s obrovskou historií, můžeš si tady taky v klidu odpočinout na nádherných a nezničených plážích. Většina z nich je písečných a omývá je naprosto průzračná voda.

Přátelství na celý život?

Mě, kromě kultury a krásného počasí, uchvátil zejména charakter lidí. Jak už jsem psal, cítil jsem se, jako bych se vrátil domů. Najednou jsem měl pocit, že jsem mezi svými. Kromě toho jsem se tady také seznámil s Vasilisem a Giannisem, kluky v mém věku. A ti tomu všemu nasadili korunu. Nejenom že nás většinu pobytu bavili svou přítomností, oni nás také poslední noc před odletem vzali na místo, kam se většina turistů nedostane.

Znáš to, sedíš na hotelu, vše máš sbaleno a dopíjíš své poslední pití, protože víš, že musíš jít brzo spát, jelikož tě ráno v 5 čeká odjezd z hotelu. A tak jak už to bývá, loučili jsme se s Řeckem a pomalu se připravovali na návrat do reality.

Tuhle naši trochu depresivní chvilku ale narušili právě Giannis a Vasilis, kteří v jedenáct večer přijeli s tím, že nám něco ukážou. Bez váhání jsme naskočili do auta a vydali se s nimi do neznáma. A jak tak jedeme v autě a popíjíme, ptám se Giannise, který řídí: “Počkej, ty nemáš řidičák, piješ a ještě řídíš takové auto?” Nutno podotknout, že se jednalo o vytuněného peugeota se zatmavenými skly a hudbou na plné koule. V tu chvíli se otáčí Vasilis ze sedadla spolujezdce a pronáší s úsměvem na tváři: “Welcome in Greece.” Pocity, které ve mně vyvolala tato věta, se nedají ani popsat. Jedním slovem snad… svoboda.

Na dosah hvězd

Když jsme přijeli na místo, nestačil jsem se divit. Stojíme před zátokou, která se nacházela pod skalami. Do zátoky vyvěrala horká voda termálních pramenů. A to nejlepší na tom všem? Asi krása života a toho, že zážitky nám nikdo nevezme.

Seděli jsme si tak v zátoce při noční obloze. Díval jsem se na hvězdy a nasával atmosféru, která se slovy nedá popsat. Diskutovali jsme hodiny o všem možném. My z Česka a oni z Řecka, přesto jsme se domluvili. Zážitek, který mi nikdo nikdy nevezme a který mi zůstane v paměti po celý život. Nikdy jsem se necítil tak volný a svobodný, jako tehdy. V tu chvíli neexistovalo nic jiného a já věděl, že tohle je to, co miluji.

Konec nebo nový začátek?

Ale jak je známo, nic netrvá věčně a my se vrátili zpět na hotel. Při loučení s klukama tekla nejedna slza a já věděl, že tohle je přátelství na celý život. Měli jsme před sebou asi hodinu a půl spánku. A já byl rozhodnut zůstat na ostrově a už se nevrátit. Bohužel, bohudík, jsem byl tehdy na dovolené se svojí ex. Pamatuji si, že jsem ji přemlouval až do vzlétnutí letadla, abychom se na vše vyprdli a prostě tam zůstali a užívali si život. Nestalo se a my se vrátili do Prahy.

Ihned po přistání a nastoupení do metra jsem zjistil, že tady to nepůjde. Tohle prostě ne. Lidi bez výrazu, bez energie a bez života v duši. A ten den jsem si řekl, že se do Řecka jednoho dne přestěhuji. Měl jsem to na mysli každý den po dobu dlouhých 4 let…