Kuching neboli kočičí město je metropolí provincie Sarawak nacházející se na ostrově Borneo. Přestože islám opanoval Malajsii už před dlouhými stoletími, v Sarawaku je tomu jinak. Zde si svůj primát stále drží domorodí obyvatelé z etnika Iban. A přestože kočičí město národnostní heterogenitou překypuje, lidé Iban jsou na svůj původ patřičně hrdí a střípky jejich kultury najdeme v podobě ornamentů a dekorací doslova na každém kroku.

Stále přežívá tradiční způsob života

Ačkoliv mnoho cestovatelů v samotném městě stráví jen pár dní, Kuching je pravou branou do zdejšího světa kultury i přírody. V okolí města je několik lokalit, které bychom při návštěvě Bornea opravdu neměli minout. Pokud nás zájem táhne spíše k prozkoumání původních kultur, měli bychom zamířit do muzea lovců lebek nedaleko centra města. Jsou zde vysvětleny tradice a zvyky bornejských domorodců. Několik tradičních vesnic se nachází i v bezprostřední blízkosti Kuchingu, ale díky vysokému zájmu ze strany turistů se vesnice během posledních let proměnily spíše ve skanzeny a za autentickým zážitkem je potřeba vydat se mnohem hlouběji do nitra ostrova. V neprostupných bornejských pralesích, kde stále ještě lidé žijí tradičním způsobem života a celé klany přebývají v dlouhých domech na kůlech, výstižně pojmenovaných Longhouse (dlouhý dům), stále ještě najdeme ženy s vytahanými ušními lalůčky od těžkých náušnic a muže s vytetovanými květy na ramenech, které jsou vyslouženým symbolem jejich loveckého umu.

Cesta do národního parku jménem Bako

Asi půl hodiny cesty z Kuchingu leží Bako. Kdysi malá rybářská vesnice je branou ke stejnojmennému národnímu parku, ke kterému je ale potřeba popojet ještě kus cesty lodí. Malý motorový člun zápasí s vlnami při plavbě podél mangrovových porostů, nad kterým se tyčí narůžovělé pískovcové útesy. Nepřetržitá eroze a příboj vymodelovaly pobřeží do rozmanitých tvarů, prudkých srázů a skrytých pískových pláží.

Člun najednou prudce zatočí přímo proti mělčině a míří rovnou na souš. Mezi vegetací se z nenadání objevuje vodní kanál. Na břehu mezi chůdovitými kořeny mangrove tak trochu nemotorně poskakují prapodivné rybky – lezci. Na to, že se jedná o ryby na souši, si vedou vlastně celkem dobře. Předními ploutvemi se odráží a komicky poskakují dopředu, jakmile se člun příliš přiblíží.

Pod kýlem je už cítit pevná zem a loď najíždí na mělčinu. S prvním vykročením na pevnou půdu se bleskurychle všichni malí obyvatelé pláže rozprchnou na všechny strany. Lezci se belhají do vody, poustevníčci mizí v útrobách svých ulit a malí krabi se úprkem vrací do nor v zemi a ještě za sebou kuličkou z bláta zavřou vchod. Opodál zem prohledávají divočáci a zjišťují, co je kde k snědku. Náš příchod ani sebemenším nijak nenarušuje jejich rutinu. Zato makakové svoji pozornost zbystří. Přichází totiž jejich příležitost, jak přijít k snadnému úlovku. Vždyť okrást turisty je tak snadné.

Vzpomínka na podnapilé holandské námořníky

Nad našimi hlavami z ničeho nic zašustí listí. Z větve na větev nemotorně hupsne velká opice. Malajec v čele skupiny vykřikne: ,,Orang blanda!“ (v překladu Holanďan) a ukazuje přitom do koruny nad hlavou. Mezi zelení se po chvíli objeví zvláštní stvoření. Velký načervenalý nos a obrovské břicho pravděpodobně připomínaly drobným Malajcům podnapilé holandské námořníky, a tak jim už tento název zůstal nadobro. Kahau nosatý, coby kriticky ohrožený endemit Bornea, je asi tím největším lákadlem Národního parku Bako. Tento obyvatel mangrovových lesů čelí hrozbě vyhynutí v důsledku zániku jeho přirozeného prostředí.

Bako však může nabídnout daleko víc. Díky rozmanitému geologickému podloží vzniklo na celkem malé rozloze nebývale velké množství ekosystémů: od vlhkého tropického lesa, přes suchou buš pokrývající náhorní plošinu až po již zmiňované mangrove.

Národní park Kubah

V okolí Kuchingu se však nachází ještě jeden z přírodních klenotů – národní park Kubah. Neprostupnou džunglí obrůstající svahy hory Serapi proplétá několik málo stezek, z nichž ta nejfrekventovanější míří k vodopádu. Zvláštností místních turistů je zájem právě o padající vodu a nikoliv o krásu ekosystému. Ať jdete, kam jdete, můžete si být jisti, že pokud je cílem cest vodopád, najdete na ní několik místních, kteří se jindy přírodě spíše vyhýbají. To naštěstí nechává všechny ostatní stezky opouštěné a zanechané v poklidu. Pralesní tvorové zcela ignorují přítomnost jakýchkoliv stezek a nerušeně se pohybují po svém teritoriu.

Největší zajímavostí parku jsou nicméně živočichové, kvůli kterým zde musíte zůstat přes noc. Po setmění, kdy se denní tvorové uchylují do úkrytů, ovládnou prales jiní. Z výše korunového patra v okamžik, kdy je tma tak hustá, že by se dala krájet, sestupují žáby, aby se připojily k pravidelnému nočnímu koncertu. Brzy z večera jejich hlasy tu a tam přeruší opozdilí denní pěvci, či neúnavné cikády, později v noci ale rytmus tonů určují jen obojživelníci. I přes svou malou rozlohu je národní park Kubah domovem takřka 60 druhů, což je z celkového počtu 100 druhů žab obývajících malajskou část Bornea pozoruhodný podíl.

Zvuky noční džungle