Když jsme se začali rozhlížet, kam by mohla vést naše prázdninová cesta s děvčátky, bez dlouhého rozmýšlení padla volba na Gruzii. Upoutala nás mimo jiné nádherná horská oblast Svanetie. To, že je naneštěstí dopravně odříznutá od zbytku Gruzie, bych proměnila za „naštěstí“ odříznutá. Vysoký Kavkaz, tráva, lesy, ledovce – zní to skvěle.

Až na jeden zádrhel.

V den, kdy jsme se rozhodli koupit letenky a jen tak náhodně projížděli ceny, na nás vyběhla letenka do Ammánu. Nakonec proč ne? Pavel zvesela koupil letenky do země, která na nás na covid semaforu svítila tmavě červenou barvou, takže jsme už v tuto chvíli netušili, jestli vůbec odletíme. Zbývají tři dny do odletu, je čas začít balit. Je to takové balení nebalení, když čekáte na výsledky PCR testů a nevíte, jak dopadnou. Až den před odletem pípnou na mobilu negativní výsledky.

Cestování bez plánování máme rádi, ovšem čeho je moc, toho je příliš. Někdy kolem půlnoci, asi v polovině cesty na letiště, zjišťujeme, že každý, byť jedním autem, jedeme někam jinam. Já na letiště do Krakowa, jak stojí na letenkách, a Pavel z nějakého důvodu do Katowic. Ujasníme si, že letadlo letí z Krakowa, a dál jde vše už hladce.

Den v Ammánu a dost?

Vstup do Ammánu je jako otevřít dveře do jiného světa. Doprava bez pravidel, troubící auta, autobusy nabírající a vysazující cestující uprostřed neustále proudícího provozu, nepořádek v ulicích, neodbytní prodavači lákající nás do svých obchůdků a krámků, děti, které se snaží prodat defacto cokoli od papírových kapesníků až po žvýkačky.

Na první pohled to do Jordánska až tolik neláká, že? Nenechte se odradit, nepřestávejte číst.

To je ta chvíle, kdy se srdce začíná plnit touhou a očekáváním, chvíle, kdy telefon zůstává na dně báglu a je jen tady a teď.

Četli jsme, že den v Ammánu a dost. První den bych se zřejmě pod tuto větu podepsala. Na první pohled mě metropole neuchvátila. S prvním ránem se však všechno změnilo. Tržiště s čerstvým šťavnatým ovocem, vůně kávy s kardamomem a usměvaví Jordánci si získali naše srdce a po celou cestu už nepustili.

Třetí den míříme na sever. Najít autobus je téměř nadlidský úkol. Od dnešního dne budeme vědět, že ptát se na autobus téměř vždy skončí příjezdem taxíku a tvrzením, že do daného místa autobusy nejezdí. Pro dnešek se podařilo. I když situace, kdy nás taxikář téměř vytahoval z autobusu a tvrdil, že do Jerash autobusy nejezdí, nás neskutečně pobavila. Kolem čtvrté hodiny vysedáme v Jerash. Přestože jsme jeli na sever, teplíčko je slušné a teplá voda z batohu není nic moc, navíc jsme dnes ještě nejedli. Karla i Anička to zvládají v pohodě do chvíle, než uvidí obchod s tortillami a vychlazenou colou. Vysvětlovat jim, že se podíváme, kde se dá najíst nejlevněji, v tuto chvíli nepřipadá v úvahu a i Pavel, který hlídá, aby naše cestování bylo low cost, podléhá.

Stopování, autobusy a taxi

Sehnat taxi je v jordánských městech jednoduché, usmlouvat rozumnou cenu je pak na umu smlouvajícího. Avšak nevyhnutelné je dohodnout cenu ještě před nasednutím do auta. My jsme upřednostňovali jízdu autobusem. Je levnější, a navíc jsme si měli možnost popovídat s místními. Pokud jsme nevěděli, kde je autobusové nádraží, bylo někdy složitější autobus najít. Ale vzhledem k tomu, že jsme cestu předem nijak neplánovali, bylo nám vcelku jedno, kdy a kam vyrazíme. Stopování, čímž mám na mysli cestování zadarmo, bylo téměř nemožné, každý nějakou tu, byť drobnou, úplatu chtěl. Výjimka však potvrzuje pravidlo. V Irbidu jsme při hledání autobusu narazili na obchodníka s nábytkem, který nás provezl celým městem, ukázal místní památky, nakrmil těmi neskutečně dobrými a sladkými arabskými dezerty, odvezl na autobus, který bychom téměř jistě nenašli, a ještě nám zaplatil cestu do Umm Qais. Nicméně náklady na cestování jsou nízké. Projet Jordánsko od severu k jihu nikoho určitě nezruinuje.

Z Mont Nebo k Mrtvému moři

V prvním týdnu nás cesta zavedla do Madaby. Od místních dostáváme tip navštívit pár kilometrů vzdálenou horu Nebo, místo odkud Mojžíš viděl zemi zaslíbenou, místo, které spojuje křesťany, židy i muslimy. I tady je znát, že cestujeme v době covidové. Jsme zde téměř sami a užíváme si to plnými doušky. Výhled je ohromující, otevírá se nám pohled na Izrael, v dáli vidíme Mrtvé moře. Nebýt tady s děvčátky, zřejmě bychom vyrazili dál do hor a pouště. Ach jo. Ještě dnes se tam vidím. No, člověk nemůže vidět vše a být všude. Tak trochu doufáme, že se dnes dopravíme k Mrtvému moři, kde přespíme. Po půl hodince zastavuje auto. Angličtina řidiče je mizerná. Snaží se nám vysvětlit, že přespání u moře je nesmysl, a odjíždí. Po hodince u cesty, kterou neprojíždí téměř žádná auta, to vzdáváme a téměř za tmy šlapeme zpět směr Madaba. Cestou u nás zastavuje policejní hlídka a nějak se jí nezdá, že dobrovolně putujeme v noci pustinou s batohy na zádech. Nechají se přesvědčit, že víme, co děláme, a odjíždí, aby nás za dvě hodinky jeden z nich cestou domů z práce naložil před malým obchůdkem do auta a nabídl seznámení s jeho rodinou. Sledem událostí s nimi strávíme velmi krásný večer. Jako překvapení nám zaplatí hotel a druhý den ráno nás ještě odvezou k Mrtvému moři. To už se nám hrnou slzy do očí. Obzvláště po jejich vyprávění o nelehkém žití v této pro nás kouzelné zemi. Zde skutečně platí: „Kdo z mála dává, dvakrát dává.“ Chtěli jsme nahlédnout do života místních lidí a oni nám skutečně své domovy a srdce otevřeli.

O koupání v Mrtvém moři, zvědavých pohledech, místních ženách, hvězdném nebi ve Wádi Rum a dalších týdnech putování si můžete přečíst příště. 😊

Iva a Pavel