Památky z dob koloniální éry se v metropolích latinské Ameriky snad nedají okoukat. Zachovalé architektonické skvosty kontrastují s pouličním ruchem a působí zcela jedinečně. I samotné procházení uličkami je jako cesta zpátky časem. Nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Kolikrát bez povšimnutí projdete okolo rezidence, která bývala sídlem vyšší vrstvy v dobách dávno minulých, aniž byste si jí vůbec všimli. Bez doporučení je najít takový skvost velmi obtížné. V minulosti Španělé stavěli své domy bez oken a z ulice tak působily velmi fádně. Po průchodu vstupní branou, jakoby se ale otevřel zcela jiný svět. Skoro jako byste prošli zrcadlem a octli se na odlišném místě z dob dávno minulých. Izolováni od pouličního ruchu vstoupíte do oázy klidu, do zahrady uvnitř koloniálního sídla. Procházíte na ochozu podél pokojů, sálů, jídelen a pracoven a nestačíte se divit, jak se vše vešlo do stavby, která z ulice vyhlíží menší než zevnitř.

Casa del Sucre

Takovým klenotem je bezpochyby i Casa del Sucre, která vám dovolí nahlédnout, jak se bydlelo v dobách kolonializmu. Casa del Sucre dnes sice slouží jen jako muzeum, mnoho podobných je ale stále v provozu jako luxusní hotely. Nabízející odpočinek v zahradách vnitrobloku, když už vás pouliční ruch omrzí.

Casa del Sucre

Rituál zmenšování hlav

Opravdovou cestou za poznáním je pak návštěva mnohých muzeí, které se nachází nejen v historickém centru metropole, ale také ve čtvrti Mariscal. Mnohá menší muzea poodhalují život kultur z dob předkoloniální éry, stejně jako život kmenů, které se ještě dnes úspěšně vyhýbají kontaktu s civilizací, v hloubi deštných pralesů Amazonie. V etnografickém muzeu Amazonico jsou k vidění zmenšeniny lidských hlav, také zvané tsantsa. Rituál zmenšování hlav nepřítele prováděli šamané šuarů na vyžádání od příslušníků vlastního kmene, kteří zmocněním se duše nepřítele chtěli posilnit vlastní sílu. Výroba tsansty trvala přibližně šest dní. Nejprve byly odstraněny kostěné tkáně, které sloužily jako dary lesu. Poté byla zbylá kůže vycpaná směsí horkých kamenů a bylin. Zároveň hlavičce byly zašity oči a ústa, to aby duch, který v hlavě stále přebývá, nemohl uprchnout.

Mindalae – indiánské šperky

Tyto praktiky šamanů jsou dnes v Ekvádoru již zakázané. Artefakty, které používali při svých rituálech, spolu s jinými předměty dávno zaniklých kultur země, si ale stále v Quitu můžeme prohlédnout. Rozsáhlejšími etnografickými sbírkami disponuje muzeum Mindalae, které se pyšní velkým množstvím předmětů používaných jak při běžném životě domorodých kmenů Amazonie, tak i při rituálech. K vidění jdou zbraně lovců, čelenky a dekorativní předměty náčelníků, stejně jako tkané oděvy horských indiánů, prvky každodenní i slavnostní vyrobené ze semen, peří, kosti a předměty z amazonského deštného pralesa. Mindalae bezesporu patří k místům, které stojí za vidění.

Kousek Československa v umění

Další zastávkou při cestě za kulturou je bezesporu La Capilla del Hombre – stavba skrývající obrazy a skulptury snad nejslavnějšího ekvádorského malíře Oswalda Guayasamina, často označovaného za druhého Picassa. Dílo malíře poukazuje na rasovou nerovnost v latinské Americe a znázorňuje utrpení domorodých obyvatel v dobách kolonializace, diktatury, či otroctví. Ale nejen to, častou inspirací je i rasová nerovnost ústící v bezpráví. Malíř tak poukazoval na situaci domorodých obyvatel, které měl šanci během svého života napříč celou Latinskou Amerikou poznat. Jedním z malířových obrazů je i dílo s názvem Lidice, zachycující tragické osudy lidí z Československa v období okupace.

Guayasamín, jako jeden z mála umělců proslul už za svého života a jeho dům situovaný nedaleko galerie, je taktéž skvostem skrývajícím četné umělecké sbírky. Zajímavý je patrně i ateliér, ve kterém umělec tvořil svá díla. Ještě za svého života pak navrhl a zkonstruoval stavbu hodnou své tvorby. Capilla neboli kaple, je vskutku adekvátním místem pro velkoformátové malby. V prvním podlaží je vystavena série z Latinské Ameriky. Kuželová malba na stropě zachycuje indiány těžící stříbro v dolech v Potosí. V níže situovaném suterénu jsou pak k vidění menší série a skulptury.

Obrovské kulturní vyžití

Za zmínku zcela jistě stojí i kostel a klášter svatého Františka na stejnojmenném náměstí v Quitu. Samotná stavba pocházející z 16. století v sobě zahrnuje hned několik slohů. Avšak není ani tak zajímavá zvenčí jako zevnitř a to i přesto, že dominuje jednomu z největších náměstí metropole. Interiér zdobí pompézní dekorace pocházející z dílen místních umělců, kteří byli učeni zkušenými mistry povolanými až z dálného Španělska. Takřka okamžitě po vstupu vás doslova ohromí.

Kostel sv. Františka

Kulturní vyžití v hlavním městě Ekvádoru je patrně daleko rozsáhlejší a variabilnější. V Quitu se mísí prvky historie ve formě koloniálních památek a pozůstatků po domorodých kulturách, stejně tak jako moderního umění. Je třeba si jen vybrat.