I když je teprve časné ráno, slunce pálí a po sebemenším stínu ani památky. Sedíme ve staré mercedesce a směřujeme na jih od středozemního moře do nitra Alžíru – hlavní město státu Alžírsko. Můj alžírský kolega Adil se jen usmívá a drží volant už dobrých padesát kilometrů v jedné poloze. Kolem nás je nekonečná červená kamenitá poušť, kterou tu nazývají hamada. Co hodinu se střídáme v řízení a popíjíme silný zelený čaj. Našim cílem je údolí řeky M’zab, nazývané také brána do Sahary, kde žije již téměř celé tisíciletí v kulturní izolaci komunita Mozabitů a podle Adila se tam zastavil čas.

Zbývá nám již jen pár desítek kilometrů, když se začne zvedat vítr. Na obzoru se objevil žlutočervený mrak, který se spolu s větrem přibližuje. Adil mi ukazuje, abych raději zastavil. Během několika minut je vidět sotva na pár metrů. Písek naráží do skla. Adil poznamenal, že nám Sahara už přišla naproti, aby nás přivítala. Mlčky sedíme a díváme se do písečné tmy. Je jasné, že tady začíná jiný svět a jiné zákony.

Sahara 1

Údolí M’zab

Údolí M’zab je saharskou oázou, táhnoucí se v délce asi dvaceti kilometrů a nepřesahující šířku dvou kilometrů. Jak se přibližujeme, otevírá se nám úchvatný pohled. Z údolí porostlého palmami se zvedají zastavěné pahorky, korunované vždy jednou mešitou na samém vrcholku. Opevněných měst na kopečcích je celkem pět.

Tato města, zvaná ksoury, nebo také ksary, postavili na začátku druhého tisíciletí berberští Mozabité, poté co v desátém století odešli ze své původní domoviny, města Tiaret, kde byli pronásledováni fátimovským chalífátem, pro svoji náboženskou příslušnost k ibadii, umírněné odnoži radikální charidži.

Města jsou postavená jako pevnosti obehnané hradbami. Ulice, které jsou často vlastně jen dlouhými domovními chodbami, jsou stavěné do jakési spirály, s množstvím slepých bočních uliček, což vytváří dokonalý labyrint. I to bylo součástí obranné strategie města. Pokud by nepřátelé do města i přes opevnění pronikli, labyrint ulic je měl dokonale zmást a oslabit.

Domy jsou stavěny tak důmyslně, aby žádný nestínil vnitřnímu dvoru jiného domu. Mozabité se řídí pravidlem, že nikdo nemá právo upírat sluneční svit někomu jinému a navíc jsou přesvědčeni, že kam při svítání vchází slunce, nemusí chodit lékař. Není náhodou, že tyto středověké domy, které již tolik staletí dokonale slouží svým obyvatelům, uchvacovaly svojí funkčností stavitele všech dob. Dodnes sem jezdí nejlepší světoví architekti čerpat inspiraci.

Sahara 2

Tajemní Mozabité

Dnes údolí již zdaleka není osídleno jen Mozabity, ale přesto si udržují jistou izolaci od ostatních. Žijí ve svých čtvrtích, kam by cizinec měl vstoupit pouze na pozvání a jedině v doprovodu. Když vytáhnete fotoaparát, často vám je taktně naznačeno, že právě zde není vhodné fotit.

Ibadía je založená na přísných pravidlech a Mozabité je bez výjimky dodržují. Společenství funguje na základech náboženské komunity. Nejvíce se rovnostářská pravidla projevují ve správě měst a sociálním systému komunity. Domy se od sebe neliší žádným zdobením a jsou v decentních světlých odstínech. Nevypovídají zhola nic o majetkových poměrech svých obyvatel.

Zákaz alkoholických nápojů je samozřejmostí, ale v souladu s koránem se totéž vztahuje i na ostatní omamné drogy, a tak je Mozabitům zapovězený třeba i tabák. Muži nosí bílé čepičky šašija, ženy jsou oděny také do bílého, ovšem jsou zahaleny celé, a to dokonce včetně jednoho oka. Ženám je jasně vymezeno, čím se mohou zabývat. Je to domácnost, rodina, děti. Pokud chtějí vykonávat nějakou jinou činnost, je jim vyhrazena pouze výroba koberců.

Mozabité mluví dialektem tamašku, což je řeč Tuaregů, ale většina z nich ovládá mimo další dialekty berberských jazyků i arabštinu. Již od osmnáctého století bylo údolí důležitým obchodním centrem a Mozabité jsou dobří obchodníci. Přes údolí M’zab procházely karavany se solí, zlatem, datlemi, ale i se zbraněmi. Během občanské války v Alžíru ochod ochabl a do někdejšího objemu se už nevrátil. Dodnes je však každodenní trh na náměstí v Ghardaia a v Beni Isquen nevšedním zážitkem a dostanete zde prakticky cokoliv.

Mimo tradiční výrobu koberců, kterou zastávají ženy, vynikají místní řemeslníci v kožedělné výrobě a je zde také mnoho zdatných hrnčířů. Zemědělství je omezeno na pěstování datlí, citrusů, fíků a objevíte i jiné ovoce, jako třeba broskve. Vše zde roste jen díky důmyslnému zavlažovacímu systému. Produkce je však tak minimální, že stěží pokryje spotřebu v rámci komunity.

Sahara 3

Pentapolis a svaté město Beni Isquen

Do původního středověkého jádra patří pět měst, tradičně vystupujících jako pentapolis – unie pěti měst.

V první řadě to je dnešní správní město Ghardaia, vybudované na skalnatém pahorku. Je tradičním místem obchodu a zdejšímu trhu se opět pozvolna vrací někdejší sláva, která kdysi bez nadsázky sahala od Rudého moře až po západní pobřeží Maghrebu. Město je i nechvalně známé díky Mochtáru Belmochtárovi, radikálnímu islamistovi a vůdci jedné z teroristických skupin, který se právě zde narodil a díky jeho aktivitám byl například ukončen známý automobilový závod z Paříže do Dakaru. Na to však nikdo z místních obyvatel určitě nebude nijak hrdý a rozhodně to není ani vhodné téma k rozhovoru. Místním lidem jsou jakékoliv projevy násilí a extremismu naprosto cizí a pyšní jsou spíše na to, že jejich oblast má prakticky nulovou kriminalitu. Rozhodně by se celé toto údolí dalo zařadit mezi nejbezpečnější místa světa.

Město Beni Isquen, vystavěné na dalším z pahorků, je přezdíváno “svaté město” a tradice je zde dodržována zdaleka nejvíce. Vstup je povolen výhradně s místním průvodcem, každý návštěvník je evidován a musí město opustit nejdéle do západu slunce. Budovy i ulice jsou dochované v nezměněné podobě od svého založení, a proto je oblast zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO.

Dalšími městy jsou El Ateuf, Melika a Bou Noura. První jmenované bylo založeno již v druhém desetiletí jedenáctého století a je nejstarším. K unii patří i města Beriane a Guerara, které však leží na severu mimo údolí M’zab a byla vybudována až mnohem později, někdy mezi čtrnáctým a šestnáctým stoletím.

Vše končí večerní modlitbou

Po svolávání muezzinů k večerní modlitbě, ozývajícího se ze všech vrcholků, padne na údolí naprostý klid. Uchylujeme se na terasu jednoho z domů v novější zástavbě, kde Adil domluvil přenocování, a u konvice sladkého mátového čaje v tichosti vstřebáváme neobyčejný zážitek. Bylo to setkání s naprosto jiným světem.